Proč maluji ženy

19.05.2017

Pokaždé, když se mě někdo zeptá, co vlastně maluji, musím chvilku přemýšlet. Ale opravdu jen chvilku, protože hlavním jednotícím prvkem většiny mých obrazů je portrét Ženy.

Jako dítě jsem pořád kreslila - většinou (asi jako skoro každá holčička) to byly princezny, víly, ale také zvířata, hlavně koně. Kreslení bylo pro mne jako vysvobození z reality života, jako živá voda, můj skutečný malý svět, do kterého jsem se mohla přesunout, kdy se mi zachtělo...

Když jsem pak jako dospělá začala pracovat v nadnárodních korporacích, tato živá voda mi někam zmizela... Odtekla někam mezi stresem a stereotypem, a já jsem si toho normálně nevšimla! Zvykla jsem si na pocit, že mi život utíká mezi prsty, ale co se dá dělat, protože makat se musí. Malování mi přišlo jako něco, co prostě mám odložené někde v krabičce jako třeba zčernalý šperk po babičce - co si necháváme hlavně ze sentimentu, ale ve skutečnosti to nikdy nepoužijeme. S tím, že někde vzadu v hlavě si říkáme, že jednou ten šperk dáme vyčistit a jednou ho budeme nosit. Akorát, že k tomu jaksi pořád není příležitost a ani čas.

Z tohoto sebe-odcizení mě naštěstí vytrhnul nástup na mateřskou a můj první syn :) A všechno bylo najednou jinak, vše se změnilo a otřáslo v základech. Abych se mohla aspoň občas vymanit z koloběhu rodičovských povinností, začala jsem chodit na tancování - spontánní, meditační tanec, kde jsem se naučila naprosto poddat pocitům svého těla a duše - a jsem přesvědčená, že právě tyto chvíle absolutního ponoření se do sebe v tanci mě vrátily zpátky k sobě!

Pak jsem si prostě koupila plátna, barvy, štětce, stojan a už to jelo, najednou úplně samo :) Stačilo si sednout před plátno a obrazy se mi vynořovaly v mysli. A byly to ženy, ženy, ženy. Opět jsem se nořila do světa tak jiného, než byl ten vnější, pracovní a společenský.  Chtěla jsem vyjádřit něco, co je naším ženským tématem, a co nedokážu vypovědět slovy. Je to "jen" pocit, rozpoložení, touha... slovíčko "jen" je v úvozovkách, protože se nejedná o nic okrajového - naopak! Právě ten nejasný tichý pocit, který ukazuje na něco hlubokého a velmi důležitého - a krásného.

Několik obrazů jsem pak namalovala pro konkrétní ženy, nesoucí téma, které jsem z nich cítila. Protože každá z nás má své vlastní, osobní hluboké téma, které se proplétá situacemi našeho života. Ať je to pocit neustálé vnitřní osamělosti, nebo nekonečného opakujícího se boje o něco, na com nám záleží, anebo tajné touhy vyjít ze škatulky hodné holky a utrhnout si ohnivý květ pro sebe...

A když jsem před nedávnem pro sebe objevila svět omalovánek pro dospělé, pochopila jsem, že tohle jsem vlastně dělala už jako malá holka, s tím kreslením princezen a víl... vracím se oklikou zpátky, čmárám si tužkou do skicáře ženské postavy, obklopené vlnami různých emocí, tužeb, pocitů, fantazií, zaplněné symbolikou. Tyto obrazy jakoby čekaly, až se jich dotkne další žena, která řeší svoje osobní téma a zažije "aha" efekt: tohle mě zrcadlí, tohle cítím, tohle bych chtěla... tohle mám v sobě. Tím, že tomu dám "své barvy", jako bych ten obraz oživila sama v sobě.